F/A-18 Hornet
F/A-18 Hornet

Historie

Vlastní vznik letounu spadá do poloviny 70. let, kdy americké námořnictvo začalo v rámci programu VFAX hledat nový lehký víceúčelový bojový stroj, který by byl levnější alternativou stále dražších stíhaček F-14. Letoun se poprvé ukázal na Pařížské Air Show v roce 1971 pod názvem P-530 Cobra, představený firmou Northrop Grumman (např. Lunární modul), v dubnu 1971 firma Northrop upravila Cobru a nazvala jí YF-17 (obr.1, obr.2, obr.3). V srpnu 1974 ale kongres další podporu VFAX pozastavil a námořnictvu doporučil obrátit pozornost na tehdy vyvíjené typy YF-16 a YF-17 pro letectvo (USAF). To si nakonec vybralo, především díky motoru, patřičně upravený jednomotorový F-16. Avšak tento typ, ani konkurenční dvoumotorový Northrop YF-17, neodpovídaly představám a požadavkům U.S. Navy. Proto se Northrop spojil se zkušeným výrobcem strojů pro letadlové lodi, firmou McDonnell Douglas a z výsledků vzájemné spolupráce nakonec vzešel zcela překonstruovaný stroj. V porovnání s původní YF-17 měl širší trup, dvojnásobnou kapacitu vnitřních nádrží, větší nosnou plochu, zesílený drak, zcela novou avioniku a motory. Po dalších dílčích změnách provedených v rámci vývoje rozhodlo americké námořnictvo vyrábět letoun sériově. Dostal označení F/A-18 a bojové jméno Hornet (Sršeň). Ve výzbroji amerického vojenského námořnictva postupně nahradil lehký úderný A-7 Corsair II a stíhací F-4 Phantom II, u námořní pěchoty pak vedle F-4 i úderné stroje s delším doletem A-6 Intruder.

První prototyp vzlétl 18. listopadu 1978. Dodávky sériových letounů pro ozbrojené síly USA začaly v květnu 1980. Operační způsobilosti dosáhla první letka modelů A/B v roce 1983 a modelů C/D v roce 1987. Výrobce předal tisící Hornet (F/A-18 D pro námořní pěchotu) 22. dubna 1991. Ještě předtím stačily Hornety nalétat do 10. dubna 1990 milion letových hodin, 17. září 1993 bylo dosaženo dvou milionů letových hodin a do dubna 1998 3,3 milionu letových hodin.

Výroba letounů Hornet má probíhat minimálně do roku 2015, což jeho současným i budoucím uživatelům spolehlivě zajistí provoz a údržbu na velmi dlouhou dobu.

Výrobní základna
Stroje F/A-18 vyrábí tzv. Hornet Team tvořený čtyřmi hlavními firmami. Finálním dodavatelem letounu je společnost McDonnell Douglas Areospace (Boeing Company), která má na starosti - vedle integrace celého stroje - výrobu přední části trupu, kompletního křídla a vodorových ocasních ploch. Hlavním subdodavatelem je Northrop Grumman vyrábějící střední část draku, společnost General Electric dodává motory a Hughes (Raytheon) palubní radiolokátor. Zmíněné čtyři firmy představují neobyčejně silný průmyslový tým, jehož celkový prodej (nejenom v letecké oblasti) dosahuje ročně takřka neuvěřitelné částky 260 miliard amerických dolarů.

Bojové zařazení
Hornet představuje první taktický bojový letoun od počátku konstruovaný tak, aby mohl plnit obě hlavní bojové funkce - tedy vzdušný boj a ničení pozemních cílů. F/A-18 se používá pro vybojování vzdušné nadvlády, stíhací doprovod, hlídkování, ale i přímou leteckou podporu pozemních jednotek, umlčování prostředků protiletecké obrany, ničení pozemních bodových cílů přesnou municí i za ztížených povětrnostních podmínek nebo v noci, boj s hladinovými cíly a se speciálním vybavením i pro průzkum. Letoun může operovat z palub letadlových lodí nebo z pozemních základen.

Konstrukce
F/A-18 Hornet je dvoumotorový jedno nebo dvoumístný středoplošník s dvojitými svislými ocasními plochami (SOP) a plovoucími vodorovnými ocasními plochami (VOP). Nosná plocha s lichoběžným půdorysným tvarem má úhel šípovitosti náběžné hrany 20°. Náběžná část přechodu křídla do trupu je výrazně protažena směrem k přídi (LEX) a má funkci generátoru víření při velkých úhlech náběhu oddalujícího odtrhávání proudnic na křídle. Spolu s od kolmice směrem ven vyosenými SOP umožňuje LEX let s velkým úhlem náběhu. Sklopené nábězné hrany nosné plochy spolu s klapkami na odtokové hraně křídla automaticky fungují ve společném režimu a umožňují měnit zakřivení profilu křídla pro dosažení vysoké obratnosti letounu v boji, vysoké cestovní rychlosti i nízké přistávací rychlosti. Jednoduché nepohyblivé otvory pro přívod vzduchu k motorům jsou umístněny pod přechodem křídla do trupu. Rozměrné a ve svislé rovině od kořenů rozbíhající se vertikální ocasní plochy snižují rychlost, při které se od země odlepuje kolo příďového podvozku. Velkoplošné klapky výklopné až do polohy 45° zmenšují přibližovací a přistávací rychlost.

Drak letounu F/A-18 Hornet je zhotoven převážně z klasických lehkých kovů. Potah křídla, ocasních ploch a některých trupových panelů je z uhlíkatých kompozitů. Hornet je konstruován pro vysokou odolnost v boji, a proto byla zvolena koncepce dvoumotorového uspořádání. Některé důležité palubní systémy jsou umístěny dále od sebe, aby nemohlo dojít k jejich současnému vyřazení zásahem do jednoho místa. Hydraulická soustava má dva zcela oddělené systémy a pro výrobu elektrické energie jsou k dispozici rovněž dva generátory. Velká péče z hlediska odolnosti proti požáru byla věnována nádržím a rozvodu paliva. Palivové nádrže mají samosvorné obaly a pokud k jejich proražení dojde, řešení vnitřních prostor draku zabraňuje, aby palivo proteklo k motorům. V letounu je rovněž zabudované účinné hasící zařízení. Posádka má k dispozici vystřelovací sedačky použitelné i na zemi a při nulové dopředné rychlosti. Výhody konstrukce letounu navrženého s ohledem na podmínky tvrdé služby na letadlových lodí se příznivě projeví při provozu z pozemních základen. Robusní drak zaručuje dlouhou životnost, odolnost proti poškození, provozní spolehlivost a možnost použití letounu v náročných klimatických podmínkách (Hornety operují ze základen na severu Finska až po tropické oblasti Malajsie). Výborné manévrovací schopnosti a možnost přesného přistávání na palubách letadlových lodí představují další kladné vlastnosti při provozování Hornetů z pozemních základen. Vzhledem k omezeným prostorům letadlové lodi je letoun navržen s ohledem na menší závislost na pozemním zabezpečení i údržbě (vestavěná rozsáhlá testovací a kontrolní aparatura). Sklopné vnější části křídla snižují nároky na prostor při parkování na volné ploše a letoun lze umístnit i do menšího individuálního zodolněného úkrytu.

Avionika
Avionické vybavení představuje velmi silnou stránku F/A-18. Je optimalizováno s ohledem na možnost jednomístného letounu plnit stíhací i stíhací-bombardovací úkoly. Pilot může volit ze dvou základních funkčních režimů palubní avionické soustavy, kterými jsou vzdušný boj a ničení pozemních cílů. Volbu konkrétní funkce uskuteční použitím jediného přepínače. Velmi propracovaný způsob komunikace člověka se strojem významně usnadňuje řízení letounu a snižuje pracovní zatížení pilota. Hornet je jedním z prvních bojových letounů, jehož palubní systém MSI slučuje komplexní údaje z jednotlivých vícefunkčních senzorů do jedné ucelené informace. Konkrétně MSI například s výhodou kombinuje údaje o cíli zjištěné palubním radiolokátorem (především rychlost a vzdálenost) s informacemi získanými na jiném fyzikálním principu z podvěsného střeleckého kontejneru, resp. jeho termovizního systému FLIR. Tato ucelená informace o cíli se pak zobrazuje pilotovi. Dále systém MSI také dolaďuje funkci ostatních senzorů a předává údaje o cíli naváděcímu systému nesených zbraní. Tento systém shromažďuje data, převádí je do formy co nejlépe a nejrychleji přijatelných pro pilota a předává mu je navíc s ohledem na stupeň důležitosti. Hornet rovněž patří k prvním typům na světě vybavených tzv. "skleněným kokpitem". To znamená, že funkci převážné většiny desítek klasických ukazatelů v pilotní kabině nahrazují u F/A-18 čtyři vícefunkční obrazovky na přístrojové desce. Při běžných akcích létá pilot především podle vybraných údajů, které se ve zjednodušené formě zobrazují na čelní průhledový displej (HUD). Dvojice vícefunkčních displejů na přístrojové desce (HDD) slouží pro zobrazení údajů z palubního radiolokátoru, infračerveného systému FLIR, nebo obrazu snímaného hlavicemi některých typů protizemních řízených střel či klouzavých pum. Na zmíněných displejích sleduje pilot i informace o stavu a funkci palubních systémů, motorů, informace z obranných soustav, množství podvěšené výzbroje nebo údaje z palubní testovací a kontrolní jednotky. Čtvrtou obrazovkou je pak barevný displej pohyblivé mapy, do které se rovněž v symbolizované formě zobrazují navigační údaje a informace o cílech. V bojové situaci nemusí pilot neustále snímat ruce z řídící páky a páky pro ovládání motorů, protože vybrané vypínače a ovladače jsou soustředěny na nich (pro toto uspořádání se používá zkratka HOTAS). K ovládání letounu slouží počítačová, plně digitální, čtyřnásobně zálohovaná elektroimpulzivní soustava (fly-by-wire), která má ještě navíc přímé záložní mechanické ovládání výškovky a elektrické záložní ovládání všech ostatních pohyblivých ploch.

Radiolokátor
Klíčovým prvkem velmi bohatého přístrojového vybavení je impulsní dopplerovský vícerežimový radiolokátor Hughes AN/APG-65, který představuje světovou špičku v oblasti radiolokátorů pro taktické bojové letouny. V režimu pro vedení vzdušného boje může radiolokátor pracovat například v následujících funkcích:
Tyto radiolokátory se montují i do letadel AV-8B Plus (Harrier II Plus). Tento typ si rovněž vybralo německé letectvo pro modernizaci stíhacích letounů F4F.
Do letounů Hornet vyráběných od června 1994 se montuje vylepšený radiolokátor AN/APG-73. Od předchozího typu se především liší až několikanásobně vyšší rychlostí zpracovávání dat a kapacitou paměti procesoru. Rovněž již má přídavné obvody i upravené vstupy a výstupy pro přídavnou montáž antény s elektronickým rozmítáním paprsku.

Přístrojové vybavení
letounu zahrnuje především dvojici digitálních počítačů AN/AYK-14, komplexní spojovací soustavu, inerciální navigační systém, který je od roku 1993 doplněn o jednotku pro určování přesné polohy na základě signálu z družicového systému GPS a systém pro automatické přistávání na palubě letadlových lodí za ztížených povětrnostních podmínek. Hornet má komplexní obrannou soustavu zahrnující výstražné radiolokační přijímače, radiolokační rušiče a prostředky pro vypouštění klamných radiolokačních a infračervených cílů. Důležitou součást výbavy tvoří i přídavný střelecký kontejner AN/AAS-38 Nite Hawk (targeting FLIR).

Motory
Pohonnou jednotku základního provedení strojů Hornet tvoří dvojice turbodmychadlových motorů s nízkým obtokovým poměrem vzduchu General Electric F404-GE-400 s max. tahem po 71,2 kN v režimu se zapnutým přídavným spalováním. Od října 1992 se do letounů F/A-18 C/D začaly montovat vylepšené motory F404-GE-402 EPE (Enhanced Performance Engines) s max. tahem 78,2 kN s přídavným spalováním. Tato pohonná jednotka zlepšuje stoupavost, umožňuje dosažení vyšší rychlosti s podvěšenou výzbrojí, zlepšuje obratnost a například v letové hladině 10 650 m zkracuje akceleraci z rychlosti M=0,8 na M=1,6 až o 27% v porovnání s letounem s původními pohonnými jednotkami. Motor má průměr 880 mm, délku 4030 mm a hmotnost cca 1015 kg. Samosvorné trupové a křídelní nádrže pojmou přibližně 6060 l paliva. V pravé části přídě je umístěn výklopný nástavec pro doplňování paliva za letu. Celý palivový systém i konstrukce letounu jsou velmi pečlivě konstruovány s ohledem na maximální odolnost proti požáru.

Verze
F/A-18A - základní jednomístný sériový bojový stroj, jehož dodávky započaly v polovině roku 1980 a skončily ve druhé polovině roku 1987. Letoun má motory F404-GE-400 a radiolokátor AN/APG-65. Celkem bylo vyrobeno 371 kusů, nepočítaje devět prototypů.

F/A-18B - dvoumístná cvičně-bojová verze, která má prakticky stejné bojové možnosti jako F/A-18A s výjimkou kratšího doletu vzhledem ke snížené kapacitě trupových palivových nádrží asi o 6% v důsledku zástavby druhé pilotní kabiny. Výrobce dodal celkem 39 kusů tohoto provedení.

F/A-18C - vylepšená jednomístná bojová verze, kterou začalo americké námořnictvo přebírat od září 1987. Tato verze se od F/A-18A liší hlavně výzbrojí, pohonnými jednotkami a radiolokátorem. Výzbroj je rozšířena o protiletadlové řízené střely s aktivním radiolokačním naváděním AIM-120 AMRAAM. Tyto rakety byly ale pro běžné operační použití uvolněny až od září roku 1993. Dále je možné například používat protizemní řízené střely AGM-65F Maverick s infračervenou naváděcí soustavou. Letouny mohou být rovněž vybaveny přídavnými střeleckými a navigačními kontejnery. Palubní počítače jsou rychlejší, výkonnější a mají i větší kapacitu paměti. Letoun má rovněž nový havarijní zapisovač a je upraven pro připojení průzkumného vybavení.

F/A-18D - dvoumístná cvičně-bojová verze se v základním provedení liší od F/A-18C pouze o 6% sníženou zásobou paliva ve vnitřních nádržích.

F/A-18C/D "Night Attack" - upravené letouny s rozšířenou možností ničení cílů v nočních podmínkách, které byly americkému námořnictvu a námořní pěchotě dodávány od listopadu 1989. Letouny mají barevné displeje HDD, barevnou obrazovku digitální pohyblivé mapy a osvětlení pilotní kabiny je kompatibilní s noktovizorem Cat`s Eye pilota. Od počátku roku 1993 byly stroje postupně vybavovány vylepšeným přídavným střeleckým kontejnerem AN/AAS-38A Nite Hawk, který kromě termovizního systému FLIR obsahuje i kombinovaný laserový dálkoměr/ozařovač cílů. Ten umožňuje, aby jím vybavený Hornet mohl sám navádět pumy s laserovou soustavou, bez závislosti na laserovém ozařovači na jiném letounu nebo obdobném pozemním vybavení. Pro pilotáž a navigaci v noci se používá navigační kontejner AN/AAS-50 s termovizním systémem FLIR, jehož obraz se promítá na pilotův čelní průhledový rastrovaný displej AVQ-26. Od října 1992 se do letounů F/A-18C/D začaly montovat motory F404-GE-402 EPE a v červnu 1994 byl dodán první Hornet s vylepšeným radiolokátorem APG-73.
Většina dvoumístných letounů F/A-18D americké námořní pěchoty má zadní pilotní kabinu optimalizovanou pro provádění bojových úkolů, na jejichž plnění se podílí i druhý člen posádky. Namísto řídící a plynové páky (ale v případě potřeby se dají instalovat) má k dispozici dva ovladače výzbroje i jinak uspořádané displeje HDD na přístrojové desce (skoro v jedné rovině).

F/A-18D(RC) - Od února 1992 začala americká námořní pěchota dostávat i 30 letounů F/A-18D schopných plnit vedle bojových i průzkumné úkoly. Namísto kanónu lze do trupu během osmi hodin umístit optoelektronický a termovizní průzkumný systém a letouny jsou rovněž přizpůsobené pro připojení podvěsného průzkumného kontejneru ATARS s optickým a optoelektronickým vybavením.

Uživatelé
USA - Historie operačního použití Hornetů započala v listopadu 1980, kdy americké námořnictvo U.S. Navy) na kalifornské základně Lemoore uvedlo do provozu první výcvikovou letku. Vlastní operační způsobilosti pak jako první dosáhla letka VMFA-314 námořní pěchoty (U.S. Marine Corps) počátkem ledna 1983. První bojová letka VFA-113 a VFA-25 v srpnu 1985.
V polovině roku 1996 U.S. Navy disponovala s celkem 22 aktivními taktickými letkami Hornetů. Jsou rozmístněny převážně na dvou hlavních základnách Cecil Field a Lemoore, samozřejmě pokud se zrovna nenacházejí na palubě jedné z 12 operačních letadlových lodí amerického vojenského námořnictva. Ze zmíněných 22 aktivních letek je plných 20 vybaveno stroji F/A-18C nebo F/A-18C Night Attack. Letouny Hornet používá velmi známá akrobatická skupina amerického námořnictva Blue Angels. U.S. Marine Corps disponuje celkem 16. aktivními letkami strojů F/A-18, které jsou sousředěny především na základnách El Toro a Beaufort. Z tohoto počtu bylo v polovině roku 1996 šest letek vyzbrojeno dvoumístnými taktickými stroji F/A-18D Night Attack.

Kanada - Prvním zahraničním uživatelem Hornetů se stalo kanadské letectvo. Svůj první letoun převzalo v říjnu 1982, poslední pak v září 1988. Celkem bylo dodáno 138, z nichž 98 bylo v jednomístné a 40 v dvoumístné verzi. Tyto stroje v podstatě odpovídají americkým F/A-18A a F/A-18B a nesou označení CF-18A, resp. CF-18B. Letouny operují z kanadských základen Cold Lake, Alberta a Bagotville. Kanadské vojenské letectvo v současné době zvažuje možnost realizace programu prodloužení životnosti svých letounů Hornet s tím, že by došlo současně i k modernizaci jejich avioniky.

Austrálie - První jednotka australského letectva Royal Australian Air Force (Operational Conversion Unit) se základnou Williamtown obdržela své první letouny Hornet v květnu 1985. Dodávky Hornetů pro RAAF byly splněny v květnu 1990. Většina z celkem 75 zakoupených strojů (57 jednomístných a 18 dvoumístných) byla v Austrálii smontována. Letouny zde nesou označení AT-18A a ATF-18A a opět odpovídali verzi F/A-18A, resp. F/A-18B a dnes operují ze základen Williamtown na východě a Tindal na severu tohoto kontinentu. V současné době celá tato australská flotila letounů F/A-18 prochází dvoufázovým programem upgrade, kdy je do nich montována nová avionika, nové prostředky pasivní a aktivní ochrany, nový radar a nejmodernější zbraňové systémy pro vedení vzdušného boje.

Španělsko - Španělské letectvo obdrželo první z celkem 72 objednaných Hornetů v červenci 1986, poslední v roce 1990. Dodávka zahrnovala 60 jednomístných a 12 dvoumístných strojů, které odpovídali verzím F/A-18A/B. Pro lepší odlišení se používá i označení EF-18A a EF-18B, ale ve španělském letectvu jsou Hornety známé jako C.15, resp. CE.15. Letouny operují ze základen Zaragoza, Torrejon a Meron. V září 1995 si španělské vojenské letectvo objednalo dalších 24 letounů F/A-18A, které byly dříve používány americkým letectvem U.S. Navy. Do dubna 1998 jich už bylo dodáno 13 kusů.

Kuvajt - Letectvo tohoto arabského státu podepsalo kontrakt na dodávku 40 letadel (32 F/A-18C a 8 F/A-18D) v srpnu 1988. Celá dodávka byla splněna v srpnu 1993. Letouny se nacházejí na základně Al Jabar poblíž města Kuwait City. Tyto letouny byly jako první vybavené novými motory F404-GE-402 EPE firmy General Electric se zvýšeným výkonem.

Finsko - Finské vojenské letectvo uzavřelo kontrakt na 64 letadel v červnu 1992. Sedm dvoumístných F/A-18D bylo dodáno kompletních z USA firmou Boeing. První čtyři přistáli na letišti Pirkkala poblíž Tampere 7. listopadu 1995. Přelet z továrního letiště v americkém St. Louis trval devět a půl hodiny a letouny doplňovaly palivo ve vzduchu z tankovacích KC-10. Zbylé tři stroje následovaly v únoru 1996. Zbývajících 57 jednomístných F/A-18C je montováno ve Finsku v Halli u subdodavatele firmy Boeing, společnosti Finavitec z dodaných sad komponentů. První stroj dodal Finavitec v červnu 1996 a poslední by měl následovat v roce 2000.

Švýcarsko - Tato další evropská země zakoupila dva kompletní stroje F/A-18 a 32 sad těchto strojů pro vlastní montáž včetně podpůrných zařízení a služeb. První F/A-18D přilétl do Švýcarska v prosinci 1996 a první F/A-18C pak počátkem roku 1997. Soupravy pro montáž zbývajících 32 letadel byly dodány v roce 1997. V současné době probíhá montáž těchto strojů u firmy Swiss Aircraft and Systems Co. v Emmenu poblíž Luzernu ve Švýcarsku, která bude také zajišťovat jejich následný běžný provoz.

Malajsie - Kontrakt na dodávku osmi strojů F/A-18D včetně následné podpory podepsala Malajsie v prosinci roku 1993. Všechny tyto letouny byly dodány během roku 1997.

Thajsko - objednalo čtyři stroje F/A-18C a stejný počet F/A-18D. Zahájení jejich dodávek se plánuje na rok 1999.

O možnosti zakoupit v budoucnu tato letadla uvažují v současnosti země jako Filipíny, Chile, Česká republika, Maďarsko a Polsko.

Bojové použití
Poprvé se Hornety zúčastnily bojové akce v roce 1986 proti Libyi. Tehdy tyto stroje operující z letadlové lodi Coral Sea prováděly především vzdušné hlídkování a rovněž zničily postavení pozemních protiletadlových řízených střel v Syrtě. To však byla jenom předehra. Skutečný "křest ohněm" přinesla až válka v Perském zálivu v roce 1991.

Válka v Perském zálivu
Bojových akcí v rámci operace Desert Storm se účastnilo celkem 220 strojů amerického námořnictva, námořní pěchoty a kanadského letectva. Letouny operovaly z palub letadlových lodí i pozemních základen a provedly více než 11 000 bojových akcí, což reprezentuje více než 30 000 letových hodin. Díky své víceúčelovitosti, Hornety prováděli přímou leteckou podporu pozemních vojsk, údery na cíle v hloubce protivníkova území, umlčování protivzdušné obrany, stíhací doprovod, bojové vzdušné hlídkování, přehrazování vzdušného prostoru nad bojištěm, protivzdušnou obranu uskupení hladinových plavidel, průzkum i úkoly předsunutého leteckého návodčího. Těmto akcím odpovídala i používaná výzbroj, kterou především tvořily protiletadlové řízené střely středního dosahu AIM-7 Sparrow, protiletadlové řízené střely krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder, dále pak protizemní řízené střely AGM-65 Maverick i nejmodernější AGM-84E SLAM, protiradiolokační řízené střely AGM-88 HARM a AGM-45 Shrike. Z další protizemní munice to byly především laserem naváděné pumy řady Paveway II, řízené klouzavé pumy AGM-62 Walleye, klasické pumy MK-82/83/84, kontejnerové pumy MK-20 Rockeye a napalmové pumy.

Do akcí se zapojilo i 30 kanadských CF-18A/B, hlavní tíhu bojů však neslo 186 strojů F/A-18 U.S. Navy a U.S. Marine Corps. Proto si účast amerických strojů zaslouží podrobnější zmínku. Americké námořnictvo nasadilo do války celkem 102 Hornety, které se nacházely na palubách letadlových lodí Roosevelt a Midway operujících v Arabském zálivu a nosičů Saratoga a America plavících se ve vodách Rudého moře. Již první den operace Desert Storm demonstrovaly Hornety svoji schopnost rychlé adaptability. Odpoledne 17. ledna 1991 vzlétla z letadlové lodi Saratoga dvojice strojů F/A-18C patřících k letce VFA-81. Jejich piloti (poručíci Mark Fox a Nick Mongillo) měli za úkol napadnout letiště známé pouze jako H-3 na jihozápadě Iráku, které bylo od Saratogy vzdálené téměř 1000 km. Každý z obou letounů nesl čtyři pumy MK-84 s hmotností po 907 kg, dvojici protiletadlových řízených střel AIM-9 Sidewinder, stejný počet řízených střel AIM-7 Sparrow, a pod trupem zavěšenou přídavnou nádrž s 1250 litry paliva. Ve chvíli, kdy oba letouny dosáhly cílové oblasti a jejich radiolokátory již byly přepnuty na režim proti pozemním cílům, dostali piloti F/A-18 varování z letounu včasné výstrahy E-2C Hawkeye o blížící se dvojici nepřátelských letounů. Američané okamžitě přešli na režim pro vzdušný boj, radiolokátory Hornetů oba neznámé letouny zjistily, zaměřily a po identifikaci následovalo rychlé zničení. Mark Fox odpálil proti prvnímu iráckému MiGu-21 nejprve protiletadlovou řízenou střelu Sidewinder. Protože si vzhledem k relativně velké vzdálenosti nebyl jist, použil pro jistotu i střelu Sparrow. Iráckou stíhačku nakonec zasáhly obě rakety a MiG-21 explodoval ještě ve vzduchu. Pouze o několik vteřin později sestřelil Nick Mongillo i druhý MiG-21, a to za použití řízené střely Sparrow. Poté, co se vypořádali se svými protivníky, přepnuli piloti své radiolokátory zpět na režim proti pozemním cílům, z výšky 5750 m odhodily pumy na irácké letiště a bezpečně se vrátili na letadlovou loď.

Americká námořní pěchota nasadila do bojů celkem 83 Hornety, které operovaly z Bahrajnu. Jednalo se o šest letek se stroji F/A-18A/C a jednu letku s F/A-18D. Hornety námořní pěchoty provedly během 42 válečných dnů celkem 5100 bojových letů v trvání 10 410 letových hodin. Jednalo se opět o široké spektrum úkolů - například od vzdušného zajištění transportních vrtulníků, přes umlčování protivzdušné obrany (bylo odpáleno více než 250 protiradiolokačních řízených střel AGM-88 HARM) nebo ničení nejrůznějších pozemních cílů v rámci přímé letecké podpory až po akce v hloubce iráckého území prováděné za všech světelných a ztížených povětrnostních podmínek. Zvláštní zmínku si zaslouží taktická stíhací-bombardovací letka pro každé počasí VMFA(AW)-121 s 12 letouny F/A-18D. Tyto právě do výzbroje zaváděné letouny plnily při válce v Perském zálivu především dva typy poměrně netradičních úkolů. Letouny, resp. jejich posádky se používali ve funkci tzv. taktického leteckého koordinátora a vzdušného předsunutého návodčího (FAC - Forward Air Controller). Protože posledně zmíněnou roli většinou dříve plnili pomalejší turbovrtulové stroje OV-10D, přineslo nasazení F/A-18D pro tento typ úkolu i změnu v jeho označení na "Fast - FAC", neboli "rychlý předsunutý letecký návodčí". Právě rychlost se stala nejúčinnější obranou F/A-18D před pozemními protiletadlovými řízenými střelami s infračerveným samonaváděním. V roli "Fast - FAC" tyto letouny vyhledávaly a neřízenými dýmovými raketami označovaly úderným strojům cíle, kterými byly dělostřelecké komplety, odpalovací zařízení řízených střel, obrněné prostředky, živá síla a zákopové linie. Funkce FAC, která se začala používat ve válce ve Vietnamu, měla i v Perském zálivu opodstatnění. I když celý proces od zjištění a vyhodnocení nepřátelského cíle, přes zorganizování útočné akce až po vyslání úderných a podpůrných letounů, probíhal v Zálivu nesrovnatelně rychleji, přece jenom se stávalo, že úderné letouny po příletu do cílové oblasti určené cíle nenalezly. Proto přibližně půl hodiny před úderem se v cílové oblasti objevil F/A-18D, jehož druhý člen posádky zjišťoval skutečné postavení nebo důležitost cílů, na které pak naváděl přilétávající úderné stroje. Ve funkci předsunutého leteckého návodčího dokázal jeden dvoumístný Hornet "pracovat" až pro dvacet úderných strojů. Kromě toho se tyto letouny používaly i pro vyhledávání cílů pro pozemní nebo námořní dělostřelectvo. Dvoumístné F/A-18D se samozřejmě používaly i k dalším úkolům včetně ničení cílů v noci a za špatných povětrnostních podmínek, kdy posádky používali individuální noktovizory Cat´s Eye připevněné na pilotních přilbách a termovizního systému FLIR podvěsného navigačního kontejneru AN/AAS-50.

Během války se plně prokázala i výborná spolehlivost a vysoká bojeschopnost Hornetů U.S. Navy a U.S. Marine Corps. Celková bojeschopnost dosahovala 90,4%. Žádná z bojových akcí neskončila s nezdarem v souvislosti s problémy s údržbou letounu. Stroje F/A-18 z letadlové lodi Saratoga například dosáhly v jednom období války měsíčního náletu 128,5 hodiny na letoun. Čas pod 30 minut mezi dvěma bojovými akcemi údajně nebyl ničím vyjímečným. Ani námořní pěchota nezůstávala pozadu. Podle informací velitele letecké skupiny U.S. Marine Corps plukovníka Rietsche totiž 11 ze 12 již zmíněných letounů F/A-18D letky VMFA(AW)-121 dokázalo v únoru 1991 nalétat 1430 hodin během pouhých 26 dnů. Vysoká odolnost letounu se projevila pouze v jediné bojové strátě F/A-18 během 30 000 letových hodin. Čtyři další letouny byly zasaženy iráckou protivzdušnou obranou, ale všechny se dokázaly vrátit na základnu. Jeden letoun byl například zasažen protiletadlovou řízenou střelou do zadních partií obou motorů a přesto doletěl 200 km zpět na svoji domovskou základnu. Všechny čtyři zasažené stroje se po opravách vrátily během 48 hodin do operačního používání.

Bosna a Hercegovina
Své bojové schopnosti a velkou údernou sílu Hornety znovu prokázaly o několik let později - tentokrát přímo v Evropě nad územím Bosny a Hercegoviny. Stroje F/A-18 U.S. Navy a U.S. Marine Corps zajišťovali v rámci letecké skupiny NATO podporu pozemním silám OSN. Nad Bosnou operovala například i taktická stíhací-bombardovací letka pro každé počasí VMFA(AW)-533 s letouny F/A-18D americké námořní pěchoty. Jejich dvanáct strojů bylo od 23. března do 18. září 1995 rozmístěno na italské základně Aviano. První dva měsíce plnily posádky řadu úkolů v rámci operace "Deny Flight". Na přelomu května a června se pak tyto letouny přímo podílely na bojových akcích při záchraně sestřeleného amerického pilota letounu F-16 Scotta O´Gradyho. Nejdůležitější bojové vystoupení zmíněné letky i celého letectva NATO přišlo na přelomu srpna a září. V rámci operace "Deliberate Force" zahájilo 30. srpna letectvo NATO sérii úderů na pozice bosenských Srbů především v okolí Sarajeva. Letka VMFA(AW)-533 provedla přibližně 100 bojových akcí. Pro ničení pozemních cílů používaly F/A-18D především laserem naváděné pumy GBU-16, jejichž bojová část má hmotnost 455 kg. V oblastech, kde by v okolí vojenských cílů mohlo být vážně ohroženo i civilní obyvatelstvo, se používaly pumy GBU-12 s bojovou částí o hmotnosti 227 kg. Při těchto akcích měly posádky dvoumístných Hornetů k dispozici střelecký kontejner Nite Hawk AN/AAS-38A. Piloti F/A-18D rovněž prakticky jako jediní používali noktovizory Cat´s Eye. Proto stroje F/A-18D často operovaly pod příkrovem noci (více než 50% všech bojových akcí v rámci operace Deliberate Force) i v malých výškách a byly pověřovány riskantními akcemi, jako například umlčováním protivzdušné obrany. Do operace Deliberate Force, vedle osmi španělských EF-18A, intenzivně zasáhly i Hornety amerického námořnictva. Operovaly z letadlové lodi Theodore Roosevelt plující v jaderském moři. Ta měla na své palubě celkem tři letky po deseti strojích F/A-18C "Night Attack". Kromě velmi dobrých bojových výsledků a vysokého stupně bojeschopnosti Hornety opět potvrdily i své nízké nároky na údržbu. Během zmíněného nasazení z letadlové lodi bylo údajně dosaženo poměru 9,9 hodin údržby na jednu letovou hodinu.

Fotografie F/A-18
Fotografie F/A-18




F/A-18E/F
F/A-18E/F

Projekt F/A-18E/F byl na základě požadavku U.S. Navy zahájen v roce 1991, v červnu 1994 byl program definitivně odsouhlasen. První prototyp vzlétl koncem roku 1995. Sériové stroje by měly být zařazovány do výzbroje na přelomu let 1998/99. Operační způsobilosti dosáhne první letka v roce 2000.

Technické informace
Letoun F/A-18E/F představuje zvětšenou verzi stroje F/A-18C/D, od které je přímo odvozen. Trup je prodloužen o 0,86 m, rozpětí křídla bylo zvětšeno o 1,31 m. Těmito úpravami vzrostla vnitřní zásoba paliva o 30% (1 400 kg), čímž došlo k nárustu letového doletu až o 40%.
Křídlo s plochou zvětšenou o 9,29 čtverečních metrů zlepšilo letové charakteristiky a umožnilo instalovat další dvojici zbraňových závěsníků s nosností po 520 kg. Letoun má v porovnání s F/A-18C/D rovněž o 25% větší plochu prodloužené náběžné hrany křídla.
Další odlišnost představují opatření pro snížení radiolokační odrazové plochy. Z tohoto důvodu jsou nově řešeny vnější partie otvorů pro přívod vzduchu. Na křídle, svislých ocasních plochách a trupu je použit radiolokační paprsky částečně absorbující materiál nové generace. Podobný materiál je aplikován na překrytu pilotní kabiny. Podvozek je zesílen.
Další, z vnějšího pohledu nepostřehnutelné, avšak důležité změny se týkají přístrojového vybavení a motoru. Pohonnou jednotku tvoří dvojice motorů General Electric F414-GE-400 s maximálním tahem po 60 kN, respektive 97,9 kN při zapnutém přídavném spalování. Objem vnitřních nádrží je 8 060 litrů paliva. Kromě toho lze nést tři přídavné palivové nádrže s objemem po 1 820 l.

Letoun má radiolokátor typu AN/APG-73, který používají i letouny F/A-18C/D vyráběné po květnu 1994. Stroj však dostal nový integrovaný obranný systém nové generace (výstražné přijímače, aktivní rušiče a zařízení na vytváření klamných cílů), který se zmíněnými úpravami omezujícími zjistitelnost radiolokátory má výrazně zvýšit odolnost letounu v boji.

Verze
F/A-18E - základní jednosedadlová bojová verze.

F/A-18F - dvoumístná cvičně bojová verze odvozená od F/A-18E. Má prakticky totožné bojové možnosti s výjimkou mírně kratšího doletu vzhledem ke snížené zásobě paliva v důsledku zástavby druhé pilotní kabiny.

Fotografie F/A-18E/F
Fotografie F/A-18E/F



Blue Angels
Blue Angels

Ne všechny jednotky s letouny F/A-18 nacvičují bojové situace. Jednou z nich je skupina námořního letectva Blue Angels - Modří andělé. Jejich sestavu tvoří šest pilotů, 5 příslušníků NAVY a jeden z námořní pěchoty Marines.

Osm měsíců v roce cestují po celém území USA a každý týden předvádějí leteckou show. Jejich úkolem je propagovat námořní letectvo prostřednictvím nádherné podívané. Hlavní část představení odlétají čtyři letadla, velitel, dvě čísla a slot, letící v těsné sestavě. Zatímco dva sólisté předvádějí závratné manévry. Do začátku sezóny musí piloti nacvičit let v sestavě, kdy jsou od sebe letouny vzdáleny necelý metr. Ze země to vypadá, jako by se letadla téměř dotýkala křídly. Během manévru jakým je třeba Double Farwell, určuje velitel směr i výšku letu, zatímco čísla dávají pozor, aby se k sobě nedostala příliš blízko.

Ze země se zdá, že se letouny pohybují s naprostou lehkostí, ale pohled zevnitř pilotní kabiny svědčí o tom, že to tak není. Aby se předešlo jakémukoliv náhodnému pohybu řídící páky, je na ni přidaná pružina, která páku odtlačuje směrem od pilota. Ten, aby udržel letoun v přímém směru, musí neustále přitahovat páku směrem k sobě silou 18 kp, to vše dohromady z takového létání dělá extrémně obtížnou záležitost, především při letu ve spirále směrem vzhůru. Piloti, kteří potřebují dokonale ovládat svůj stroj, nenosí ochranné tlakové kombinézy.

Dva sólisté provádějí při představení ty nejzběsilejší manévry. Některé z nich přímo vyrážejí divákům dech, např. letí-li proti sobě a na poslední chvíli se minou břichy k sobě, patří k nim také vertikalní oboustranný Pitch, oboustranný nůžkový Etch Pass, Tag Evening Cross a další.

Vidět představení Blue Angels je nezapomenutelný zážitek.


Blue Angels site


Fotografie Blue Angels



Základní údaje
Typ letounu F/A-18 C F/A-18 E
Pohonná jednotka 2 x F404-GE-402 2 x F414-GE-400
Maximální výkon 2 x 71,2 kN 2 x 97,9 kN
Rozpětí křídla (bez raket) 11,43 m 12,74 m
Délka 17,07 m 17,94 m
Výška 4,66 m 4,88 m
Plocha křídla (m2) 37,15 46,45
Hmotnost prázdného letounu 10 840 kg 13 540 kg
Maximální únosnost výzbroje 7 000 kg 8 050 kg
Maximální kapacita vnitřních nádrží 4 925 kg 6 330 kg
Maximální vzletová hmotnost 23 550 kg 29 980 kg
Maximální rychlost M = 1,8 M = 1,85
Cestovní rychlost M = 0,95 neuvedeno
Operační dostup 15 250 m 15 800 m
Stoupavost 13 700 m/min neuvedeno
Bojový dolet (v konfiguraci pro ničení pozemních cílů) 550 km 740 km
Rozjezdová vzdálenost 430 m neuvedeno
Maximální přeletová vzdálenost 3 400 km neuvedeno
Cena $ 24 miliónů $ 35 miliónů

Údaje ve formě nákresu (550x538 37.2kb).